Rozhovor k tématu internetové cenzury a svobody slova

4. října 2017

Klára Samková napsala osobní dopis Marku Zuckerbergovi, protože na 30 dní byl zablokován její profil kvůli údajně rasistickému vyjádření. V něm píše, že snahy jeho společnosti docílí opačného efektu, protože lidé, kteří mají za sebou nacisty, komunisty a nechají se pro pravdu upálit, si to líbit nenechají. Tvrdí také, že Facebook se svým chováním staví do role státu se státní mocí i mocí trestat. Má pravdu? Stal se z Facebooku v podstatě stát, který rozhoduje, co je a není povoleno a rovnou provádí bez možnosti obrany tresty? (viz. článek )

Mne spíš překvapuje, že si to ti lidé doposud líbit nechali! Představte si, že by za Husáka někomu příslušníci StB zlikvidovali telefonní přípojku, vytrhli schránku na dopisy, spálili rodinná alba, zabavili veškerou korespondenci a znemožnili kontaktovat přátele. Jen proto, že domovní důvěrnice zaslechla a nahlásila, co si doma soukromě povídali u večeře. Byl by to jasný příklad absurdní, totalitní cenzury, která ničí lidem životy. Přitom nyní se děje v podstatě totéž, jen v digitální obdobě.
Navíc, tou domovní důvěrnicí může být dnes už kdokoliv. Třeba na druhém konci republiky. A tuhle činnost může provozovat aktivisticky, jako hobby. Nebo s úmyslem někomu ublížit. Nebo organizovaně, masově a zautomatizovaně. A být za ni placen. Třeba z vašich daní. To se dnes už zcela reálně děje. Máme tu pražské Social Bakers nebo společnost Yeseter, která pro vládní HateFree Culture sleduje příspěvky na sociálních sítích. Moc jsme si tedy nepolepšili, oproti dobám minulým…

Jde o kontrolu společnosti? A jaké může mít důsledky?

Jde hlavně o kontrolu nesouhlasu s oficiální politikou, která je dlouhodobě vedena v rozporu s přáním značné části veřejnosti. Ve fungující demokracii by pak následoval vznik nových politických uskupení, volby a výměna politika, který nezastupoval své voliče. Tedy náprava problému. Omezování svobody projevu je metoda, jak tento mechanismus plošně sabotovat. Naštěstí není stoprocentní a nefunguje trvale. Na zkažení života jedné nebo dvou generací to ale stačí. V případě krytí důsledků chybné imigrační politiky pak může být těch generací i více. Obávám se, aby to nebyl případ sousedního Německa.

Měl by někdo proti takovým krokům Facebooku zasáhnout? Samková upozorňuje, že takové chování porušuje práva zakotvená v ústavě.

Facebook s cenzurou začínal zprvu dost neochotně. Vlastně přitvrdil až na opakovaný nátlak něměcké vlády v době vrcholící migrační krize. Rozhovor Zuckerberga s Merkelovou na toto téma tehdy obletěl svět. Je jasné, že s agendou nahlašování, blokací profilu a kontroly obsahu má Facebook jen další výdaje, zbytečnou režii a implementační starosti navíc. Služba přitom funguje celkově hůř a ztrácí tím aktivní uživatele. Zajímalo by mne, kdo Facebooku tyto ztráty nakonec kompenzuje, že nyní tak ochotně na tomhle zadání pracují.

Doporučuji přečíst si “Statement of Rights and Responsibilities”, tedy ujednání s Facebookem, ke kterému se uživatel upisuje hned při registraci. Hlavně zcela nehorázné body č. 15 a 16. Facebook sice poskytuje služby našim občanům a na našem území, takže by pro něj měly být závazné především naše právní normy, ale toto nikdo kupodivu neřeší. Ale všimněte si, že Německo má jako jediné k ujednání připojen vlastní dodatek. Nepřekvapivě, odsud totiž iniciativa vzešla.

Zatím si můžeme namlouvat, že soukromá společnost, poskytující službu zdarma, má plné právo nastavovat si vlastní pravidla a podmínky, jak se ji hodí. Otázka ale je, nakolik je dnes Facebook také komunikačním médiem bez adekvátní náhrady, kdy pak takové chování skutečne omezuje ústavou zaručenou svobodu projevu. A zda třeba tatáž výsada pro jiného soukromého provozovatele služby nebude chápána a trestána jako diskriminační.

Vzpomeňte si na pizzerii v Hrušovanech nad Jevišovkou u rakouských hranic, kde si dovolili napsat v době vrcholící migrační krize na ceduli “pro imigranty nevaříme”. Nebo na bistro na Palmovce, s nálepkou s přeškrtnutým nikábem za sklem. To bylo mediálního povyku! Přitom to byly také soukromé podniky, co si dovolily, navíc v jasné nadsázce, stanovit vlastní pravidla služby. V kontrastu třeba ke krkonošskému penzionu Modřín, kde zcela vážně odmítli obsloužit prezidenta. Tomu pro změnu média fandila a tleskala. Ten dvojí metr přístupu byl vrcholem pokrytectví. Obsáhl totiž celou škálu, od naprostého zavržení jedněch až po nekritickou adoraci druhých. Přitom šlo o totéž! Nebo má z nějakého důvodu ilegální migrant na našem území větší práva než prezident? A to je to, co mne na tom irituje asi nejvíc. Ta selektivní aplikovatelnost. Omezení, co jsou jednou špatně a jindy nutná. Jeden může, druhý nesmí, podle téhož práva. Kdo o tom vlastně rozhoduje? Mainstreamový novinář s absolutoriem FHS?

Ale opakuji, hlavním strůjcem cenzury je v tomto případě zadavatel. Ne ti, co tomu tleskají. Ani ti, co to z donucení implementují. A kam až vedou nitky této agendy, bude těžké rozkrýt. Merkelová také zřejmě pouze plnila něčí přání.

V minulém rozhovoru jste zmínil, že „Dávat fakta vedle sebe, nedej bože do souvislostí, už se v Německu nepřipouští a začíná to i v České republice. Jak vnímáte vývoj diskuzí o xenofobii, rasismu a ,protiuprchlické historii v českých médiích od roku 2015 do současnosti? Uvolnila se situace názorově?

Pozoruji dva protichůdné trendy. Jednak začíná posilovat cenzura Internetu na sociálních sítích. Tedy proces, nastartovaný před více než dvěma lety, nasazený s určitým implementačním zpožděním v prosinci 2016. Zároveň se ale začínají mnohá média mírnit s přehnanou multikulturalistickou propagandou. Píší dnes už opatrně to, za co se ještě loni banovalo v diskuzích. Možná to spolu souvisí. A jen se přesouvá težiště cenzury tam, kde mají nepohodlné názory větší potenciál získávat podporu.

Také bych nepodceňoval vliv autocenzury. Většina uvědomělých novinářů se rekrutuje z absolventů humanitních fakult, kde se v multikulturní světlé zítřky až donedávna neochvějně veřilo. A leckde ještě věří. To má také svou setrvačnost, ačkoliv s těmi nejzvučnějšími jmény, jako je Luboš Palata, Jan Moláček, Zdeňka Trachtová nebo Anna Barochová, se už nějakou dobu v mainstreamu nesetkávám. Už i dnešní Respekt píše trošku jinak. Na pozicích zůstávají osamoceni jen Oldřich Mánert a Šárka Kabátová. A bohužel ještě naše veřejnoprávní média, a to kompletně. Tam mi to ovšem dost vadí. Protože mají být nestranná, vyvážená a informovat ve veřejném zájmu ze zákona. Na jejich provoz ostatně povinně přispíváme koncesionářskými poplatky. Toto se bude muset změnit, a to co nejdřív. Bohužel mne nenapadá, jak toho efektivně docílit.

A jak se média celkově vypořádávají se svobodou slova v posledních letech? Jaké změny jste zaznamenal a odkud vy sám čerpáte informace?

Média jsou v nelehké pozici. Musí balancovat mezi přízní čtenářů, vůlí politiků, mantinely zákonů i nepsanými hranicemi politické korektnosti. Možná byste se divili, jaké názory mají mnozí redaktoři v soukromí. Jejich média přesto denně produkují sluníčkově korektní články, zřejmě jako úlitbu požadavkům na vyváženost.

Jako měly dřív podniky svého socialistického nástěnkáře, mají dnešní média také své osvědčené autory. Zda takto píší z přesvědčení nebo na základě nějakého zadání, to netuším, obojí je možné. A je to vlastně jedno, i takové názory mají právo zaznít, ale neměly by znít výhradně. Pokud pak následuje rušení diskuzí a blokování profilů nebo mazání blogů, není už co řešit. To už je jasný odklon od podpory svobodného projevu směrem k cenzuře, a asi bychom se měli ptát třeba Terezy Boehmové nebo Radoslava Bangy, čeho se snaží těmito praktikami docílit.

Pamatuji, když se zrušily diskuze na CNN. Jako jedny z prvních. Bylo to v době sestřelení letu MH-17, kde se v diskuzi pod angažovaným článkem Hillary Clintonové, co všechno ihned svedla na Putina, objevilo shrnutí amerických vojenských angažmá. Od Vietnamu přes Afghánistán až po Ukrajinu. Příspěvek onoho veterána získal tehdy rekordní počet doporučení. Krátce poté diskuze kompletně zmizely. A až se zpožděním mnoha dnů pak CNN zpětně objasnila, že se tak rozhodli v zájmu zkvalitnění podávaných informací. Chtějí prý dávat prostor jen ověřeným, seriozním názorům, v zájmu čtenářů. Jak prosté. Smutné je, že daný příspěvek jen citoval historická fakta a statistiku. To asi není seriozní informace.

S touto argumentací, že cenzura je tu vlastně pro naše dobro, se ale setkávám pravidelně i u nás. Proto se snažím čerpat informace, kde se dá, nekádruji dostupné zprávy předem. Čím více pramenů, tím větší šance dobrat se pravdy. Snažím se také dohledávat původní zdroje, číst mezi řádky, ptát se očitých svědků a účastníků událostí. Celkem dobrý je v tomto Twitter. Tedy pokud tam zrovna někdo nespamuje s obrázky kočiček, aby uvědoměle překryl nehezkou realitu. O které chtějí svobodně informovat jiní. Protože to mne zajímá. V poslední době mne zaujal například německý projekt Refcrime, kde jsou agregované informace, související s dopady migrační krize. Díky tomu, že má základnu mimo sociální sítě, se zatím se stěstím vyhýbá cenzuře, ale publicitu tím získává daleko obtížněji.

Kardinál Dominik Duka ve svém svatováclavském projevu řekl, že „další problém je v tom, že volební programy obsahují mnoho rozumného, ale často chybí to podstatné. Prvním úkolem státu je zajistit bezpečnost občanů, nikoliv vytvářet pocit bezpečnosti.“ Souhlasíte s ním a v čem český stát v otázce bezpečnosti selhává podle vás?

Zda jsou naše bezpečnostní složky připraveny čelit hrozbám, známým z velkoměst západní Evropy, netuším. Zatím u nás k podobnému dění nedošlo. Naštěstí. Ale je omyl myslet si, že klíčem k zajištění bezpečnosti jsou policie, armáda nebo tajné služby. Nikoliv, ty jen zpětně hasí, co už hoří. Klíčem je takové prostředí ve společnosti, které nepřeje radikalizaci. A nevytváří paralelní struktury muslimských komunit. Naše prostředí takové, doufám, ještě stále je. Otázka je, jak dlouho ještě, ty tlaky na změnu jsou dnes enormní.

Karolína Drbohlavová, právnička z Českého rozhlasu (tedy placena z veřejných financí) napsala právě po tomto projevu na sociální síť: Duka je stoka. Kde je hranice svobody slova a existuje vůbec nějaká? Jak ji najít a hlídat?

Nejsem zrovna fanouškem arcibiskupa Dominika Duky, ale v poslední době s ním musím v mnohém souhlasit. Svoboda s mantinely je totiž leda taková, kde je tím mantinelem svoboda druhého. Což je v případě svobody slova principiální nesmysl. Tím, co říkám, přeci neomezuji nikoho dalšího, aby si nemohl říci zase to své. Zde se ty hranice odjakživa, a zcela správně, ztotožňují s cenzurou. Ale volání po právě takto pojaté “svobodě” z vedení ČRo mne zase tolik nepřekvapuje, zadání je zřejmě nutné plnit. Ostatně analytičku v kanceláři generálního ředitele dělá známá levicově-sluníčková aktivistka Irča Buršová, ale to jsme zase u té nešťastné přetrvávající veřejnoprávní anomálie.

Slyšela jsem o odhadech, které tvrdí, že jen třetina lidí si váží svobody a politické demokracie jako podstatné hodnoty dnešní doby. Ostatní inklinují k tomu se za určitých okolností vzdát svobody. Platí to podle Vás i o českém národu a jeho nátuře?

Svoboda může být osobní, pohybu, náboženská, slova, ekonomická… a navzájem to spolu souvisí. Názory se mohou různit, ale svobodu projevu, tedy sdílení myšlenek, považuji za tu nejlevnější. A přitom nejdůležitější ze všech. Pokud se začne sahat i na ni, obvykle vezmou zakrátko za své i všechny ostatní. Tak se neutěšujme tím, jak se máme ekonomicky dobře, pokud už zase musíme držet hubu a krok. V takové konstelaci to “dobře” většinou moc dlouho nevydrží. Svoboda slova je kanárek, co umírá jako první, když se zkazí ovzduší ve společnosti. On ten společenský konsenzus je velmi křehký. A představa, že může být nahrazen nejakou vnucenou, navíc dlouhodobě problematickou a nefungující ideou, je zcela zcestná.

Dokážeme využít výhod svobody a demokracie, která přišla po roce 1989, nebo si ji spíš ani nezasloužíme, protože čekáme od státu, že se o nás postará?

Demokracie není nějaký dar z nebes, tu si přeci vytváříme my, občané, sami. Jakou si ji uděláme, taková bude. Stát jako instituce na západě od nás selhává v prevenci terorismu a zajištění základní bezpečnosti občanů, což se pak snaží kompenzovat aktivní intervencí ohledně nesouhlasných projevů na sociálních sítích. To je jak ze špatné utopie. Takový stát nechci. Ale stát je nutný. Právě pro zajištění té bezpečnosti a platnosti práva. Tak je třeba být občansky aktivní, a tyhle snahy o deformace směrem k totalitě sledovat a včas se jim snažit bránit.

Jestli něco považuji za úspěch protiislámských a protiimigračních skupin, tak to, že dokázaly včas vytvořit protiváhu zcela jednostrannému mediálnímu diskurzu. Tedy něco, co se například v Německu už nepodařilo. Jsme na tom v tomto ohledu vlastně dobře. Občanská společnost zafungovala. A je vlastně úsměvné, jak kysele se na to někteří její propagátoři náhle začali tvářit…

Minule jste mi také řekl, že „vždy, když nějaká ideologie narazí na své limity, má dvě možnosti. Buď se zreformovat, nebo ten náraz vydávat za své zdárné pokračování. Ale na to je potřeba zavřít ústa všem, kteří to tak nevidí, a utáhnout šrouby. A přesně to se teď v Evropské unii děje.“ Co udělat, aby k tomu nedošlo?

Nebát se a tlačit na odpovědné politiky, aby zastupovali naše zájmy. Od toho jsou voleni, jsme zastupitelská demokracie. A v případě různých nevolených uskupení, co přitom prosazují politické cíle nebo přímo totalitní praktiky, se včas ozvat. A ukázat jim, kde je jejich místo. Demokracie není neziskokracie. Ale tenhle problém je řešitelný poměrně snadno, a to změnou systému financování těchto uskupení. Zadarmo by to ty neziskovky neprovozovaly. Ono přesvědčených fanatiků, ochotných zastávat funkci politruků či cenzorů nezištně, zase tak mnoho nebude.

Patříte mezi příznivce referenda o setrvání v Evropské unii?

Samozřejmě, kdo jiný než občané by o tom měl rozhodovat? My zde žijeme. A budeme muset žít. Cítím se Čechem, ne Euroobčanem, nedejbože Světoobčanem, co je připraven sbalit kufry, kdykoliv se to někde pokazí.

S jakými pocity sledujete volební kampaň?

Mírně pozitivními, protože není už tak provoplánová a hloupá, jako bývala v minulých letech. Je i méně agresivní. I když nejapná hesla by se našla i letos, a ne že ne…

A prozradíte, koho budete volit vy sám?

Budu volit rozumem, ne srdcem. Budu volit takové uskupení, které se dostane s vysokou pravděpodobností do sněmovny a mám s ním názorově největší shodu v zásadních otázkách. Se skřípějícími zuby. Ale tyto volby mi nedávají jinou možnost. Doporučuji volební kalkulačku. Spousta lidí se pak diví, že se léta považovali za příznivce nějakého uskupení, které přitom jejich postoje vůbec nehájilo. Politický marketing a neochota sledovat dění tu dokáží hodně zdeformovat prostor. Demokracie může fungovat pouze s informovanými voliči, co ve finále přijdou k volbám. Tak přijďte.

Otázky kladla Zuzana Koulová (Parlamentní listy), odpovídal Pavel Cimbál (xcimbal@davinciprague.com)